Tak jo...Nemám žádnou omluvu :D. Nejdřív byl konec roku, nebyl čas. Potom prázdniny, a komu by se chtělo překládat? :D Ale teď, když se nade mnou vznáší maturita, tak jsem se znovu vrhla na překlad. Přece jen by bylo blbý neudělat maturitu z angličtiny a překládání mi dost pomáhá :).
Každopádně, tohle je předposlední kapitola. Už bude jenom epilog. Takže pokud znáte nějakou krátkou (do 10 max. 12 kapitol) povídku, kterou byste rádi vyděli přeloženou, tak sem hoďte odkaz :) Pokud nějaký návrhy budou, projdu je a něco vyberu. Předpokládám, že bych se vrátila ke kapitole za měsíc, možná rychleji, protože nehodlám se nijak jinak na angličtinu učit :D
Harry tiše pozoroval výměnu mezi ředitelem a omlazeným Mistrem lektvarů. Byl ohromený, protože Mistr lektvarů nevypadal na to, že je na něj naštvaný, ale možná jen čekal, až bude mít znovu patřičný věk, než na něj vypustí svůj hněv.
Zacouval trochu více do místnosti, když Brumbál držel Snapea a dával mu polo-kruté vynadání. Snape se zdál trochu emocionální, ale Harry odhadoval, že pokud by se k němu někdo choval taky tak moc jako milující otec, tak by byl trochu emocionální taky.
"Nežárli, Harry," zamumlal si pro sebe, "Brumbál je Snapeův otec. Ne tvůj. Ani jím nechce být, jinak by tě nenechal u Dursleyových. Buď šťastný pro Snapea. Zjevně taky neměl zrovna šťastné dětství, hodila by se mu nějaká milující péče."
Když uslyšel odpověď dítěte na Brumbálovu přednášku, trochu zakašlal. Jen aby si vyčistil dýchací cesty. Když Brumbál položil Severuse do postele, pomalu opustil pokoje.
Venku narazil do stále rozrušeného člena Správní rady.
"Je…je vše v pořádku?" zeptal se muž roztřeseně.
"Ano, pane, všechno se nakonec urovnalo, nedělejte si starosti," uklidnil ho Harry, "Ale obávám se, že vaši kolegové z rady stále čekají…"
"Ne, vrátili se domů, když zjistili, že není o čem diskutovat. Zdá se, že pan Malfoy zařídil, aby zde byli. Oh! Musím vznést obvinění proti panu Malfoyovi…"
"Jsem si jistý, že tím rozpoutáte přímo revoluci," zamumlal chlapec.
"Já vím," odpověděl muž vážně, "ale to že se tak často vymotá z různých věcí, neznamená, že bychom mu to měli nechat jen tak projít. Cítím se hrozně - to ubohé dítě…"
"Pane, pokud vznesete obvinění…mohl byste…víte…nezmínit ten fakt, že jsem tu zůstal přes prázdniny…"
Muž mávl rukou. "To bude v pořádku. Ředitel Vám udělil povolení, ale pokud to bude nutné, dám písemné prohlášení, že Vám také uděluji povolení. Myslím, že rada by měla méně inklinovat k vměšování se do detailů a více se soustředit na hlavní body…Každopádně, musím jít domů a odpočívat. Možná krátká zastávka u Munga, abych se ujistil, že každá stopa toho hrozného kouzla je pryč…"
"To udělejte," řekl Harry, "Dobrou noc, pane."
Odploužil se do kuchyně pro večeři a poté šel do Nebelvírské věže, kde strávil většinu večera zachmuřeným zíráním do ohně.
Další ráno se znovu poslušně odvlekl do Brumbálových pokojů, aby našel stále dětského Snapea spát a Brumbála jíst snídani.
"Ahoj, Harry," pozdravil ho, s jiskřičkami v očích, starý muž, "Včera jsi chyběl na večeři."
Harry se hluboce začervenal. "Myslel jsem - no, profesor Snape Vás potřeboval a bylo to celý dost osobní…"
Brumbál se trochu usmál. "Neobával bych se tolik, Harry. Včera nechtěl, abys odešel, a to je dobré znamení. Ale, vysvětluje to hodně, že ano? Když trval na tom, abych to byl já, kdo ho převléká a koupe…"
Chlapec pokrčil rameny. "Muselo to být pro něj hrozné, pane, být tak bezmocný. Je příšerné, když se lidem snažíte něco říct, ale nikdo vám nerozumí."
Severus, který se probudil s Harryho příchodem, tiše poslouchal, co ten kluk říká. Harry rozuměl jeho problémům víc, než si myslel a byl víc citlivý než by kdy řekl, Nebelvír je schopný. Ale poslední věta se spíše týkala více jeho než Severuse.
Brumbál se nezdál, že by to poznal. "Ano, pravděpodobně se cítil frustrovaný. Nejsem si moc jistý, jak na tebe bude reagovat, ale i tak bys měl zůstat. Teď ho vezmu ho z postele a postarám se o něj, pokud obstaráš snídani?"
Severus brzy vzhlédl a uviděl Albuse, jak stojí nad postýlkou a natahuje k němu ruce.
"Dobré ráno, můj chlapče. Jsi připraven na koupel a snídani?"
No. Musel to Albusovi přiznat - vždycky se k němu choval jako k dítěti a nepochybně s ním tak zacházet vždy bude.
Nicméně, se za ním natáhl. Brumbál ho vzal do rukou, vešel do koupelny a nechal napouštět vanu, zatímco ho svlékal. Po tom co ho posadil do vany, podal dítěti žínku.
"Umyl by ses rád sám?" zeptal se ředitel vlídně. Severus mu poslal vděčný pohled a nemotorně se začal umývat.
Brumbál na chvilku odešel, aby sehnal nějaké oblečení. Severus se rozhodl natáhnout a užít si svojí koupel v soukromí. Nicméně se začal rychle potápět. Snažil se zachytit stran vany, ale s jeho baculatýma rukama se mu to nedařilo. Zoufale vykřikl o pomoc předtím než se, s kopajícíma nohama, potopil.
Harry slyšel ten hluk první a spěchal do koupelny s ředitelem v patách. Neztrácel žádný čas a rychle dítě zvedl z vany a položil ho na stolek po straně. Potom pevně poplácal malá záda, čímž donutil vodu jít ven. Severus kašlal otřesený a unavený ze svého zápasu.
Harry popadl ručník, obalil ho jím a držel ho tváří dolů, takže se svojí hlavou opíral o Harryho loket. Když vyloučil poslední zbytky vody, Severus se začal třást. Harry ho otočil a choval v náručí.
"Už je to v pořádku, jsi v pořádku," uklidňoval, "Shhh, jsme tu, jsi v bezpečí."
Pokračoval tichou litanii, dokud mu Severus neležel klidně v náručí se zavřenýma očima a dýcháním znovu silným a hlubokým.
Harry se otočil k bledému ředitelovi. "Tady," trochu v rozpacích mu podal malého Mistra lektvarů a zdrhl do kanceláře.
Brumbál držel Severuse blízko, pořád příliš šokovaný na to aby mluvil. Nakonec, po dlouhé době mazlení - mladší čaroděj byl příliš rozrušený, aby protestoval, ředitel pohladil tmavé, vlhké vlasy a povzdechl si.
"Je mi to tak líto, mé dítě," jeho hlas byl sevřený lítostí, "Měl jsem si pamatovat, že tvoje tělo je stále tělo nemluvněte. Mohl ses…Oh, Severusi…" znovu držel pevně drobné tělo.
Cítil se strašně. Nos měl plný vody, byl vyděšený. Zručné, hubené ruce, které ho zprvu vytáhly a pomohly mu, byly nahrazeny Albusovými silnými pažemi a sám sobě si dovolil být objat. Byl to příjemně a zvláštně utěšující po těch několika dnech, kdy se o něj Albus staral. Ale to pevné zmáčknutí, které mu starý muž dával, bylo prostě moc. Upřímně. CO si to ten stařec myslel?
"Albusi, nechte mě, drtíte mě. Jsem v pořádku, teď mě pusťte," stěžoval si, spokojený že mezi blábolením bylo alespoň "Aby - pust" srozumitelné.
Brumbál se zachichotal na nespokojené dítě. Protestující Severus znamenal, že bude v pořádku.
"Je mi to líto, můj chlapče, ale ty jsi nás tak vyděsil, že tě ještě budu muset trochu mazlit, dokud ještě můžu."
A přesně tak udělal. Severus málem frustrovaně vykřikl. Ale brzy se uklidnil, trochu zrelaxoval a nakonec zjistil, že se k starému čarodějovi tulí. Zavřel oči. Až bude mít zpátky svůj věk, Albus mu tohle bude bez pochyby připomínat do konce života. Ale pro teď chtěl být prostě jen držen.
Ředitel ho pomalu zvedl.
"Filius přijde po snídani, Severusi. Prozatím tě nechám zabaleného v ručníku - oblečení by se roztrhlo, pokud bys vyrostl oblečený v nich."
Držel dítě v náručí a vešel do pokoje, kde Harry naservíroval snídani. Chlapec vypadal taky trochu otřesený. Severus mu věnoval malé, uznalé kývnutí.
Brumbál se nezdál, že by ho nechal jít, usadil si ho do klína, aby ho mohl nakrmit kaší.
"Albusi, vaše rozmazlování soupeří i s Molly Weasleyovou," zaprotestoval Severus, ale jeho bublání bylo přerušeno plnou lžící kaše, která mu přistála v ústech.
"Už nikdy v životě nebudu jíst kaši," brblal, "Nemůžu se dočkat, až si dnes večer dám přinejmenším šťavnatý steak."
Zaklepání na dveře oznámilo příchod profesora formulí. Severus musel přiznat - bylo hodně zvláštní vzhlížet k tomu muži, a to doslova. I přes jeho opovržení k příliš veselé mužově povaze, hluboce si Kratiknota vážil. Při duelech, i když to byly sotva přátelské výměny, muž okamžitě opustil své veselé, dětinské chování a stal se smrtelným protivníkem.
Také měl jednu z nejbystřejších myslí v zemi a nepochybně najde cestu kolem komplikací, které Lucius do kouzla nezvládl započítat. Byl tu důvod, proč byl Filius Kratiknot v Havraspáru.
"Ah, Albusi, Severusi…mladý Harry," muž přikývl, "Mám dobré zprávy. Mohu provést protikletbu."
Najednou se mu přednáška z předchozího dne objevila čerstvě v mysli, prosebně vzhlédl k Brumbálovi.
"Dítě," pokáral ho jemně Brumbál.
Harry náhle přivolal Dobbyho. Důvod mu naprosto unikl, ale když ho Harry požádal o to, aby donesl jeho oblečení, tiše poděkoval chlapcově duchaplnosti.
"Dobře, Severusi, seď klidně, jak jen můžeš. Zavři oči a uzavři svou mysl. Tohle bude pravděpodobně bolet, omlouvám se," profesor formulí zněl upřímně zoufalý z myšlenky, jak mu působí bolest.
Poslechl, opřel se o Brumbála a pocítil mužův srdeční tep, uklidňující rytmus, který mu pomohl vystavět zpět své štíty.
Zašeptané zaříkadlo a najednou jeho tělo explodovalo. Jinak se to nedalo popsat. Explodovalo zpět do jeho dospělé podoby.
Albus ho pořád držel proti své hrudi a on pomalu otevřel oči, přitom se snažil zvyknout si znovu na své tělo.
No, jeho tělo bylo v pořádku. Až na to, že seděl Albusovi v klíně jen s ručníkem, který zakrýval jen nějaké strategické oblasti, jinak byl nahý.
Krátce kývl Filiusovi. "Děkuji."
Oh, ta radost být znovu schopen mluvit a být rozuměn! Ale ještě před těmito radostmi, přišla slast z toho být schopný se sám obléknout a nemusit nosit plíny. Alespoň v to doufal.
Rychle popadl oblečení a vzdálil se do ložnice, aby se oblékl. Když se vrátil Filius už byl pryč a Harry se k tomu chystal.
"Pane Pottere," ooooh, jak miloval mít zpět svůj hedvábný hlas.
"Pane Pottere," skoro zapředl, "Očekávám vás po obědě v mé kanceláři."
"Ano, pane," řekl zbědovaně chlapec.
Když mladý Nebelvír odešel, otočil se ke svému mentorovi.
"Děkuji Vám, Albusi, za všechno," předpokládajíc, že teď bude odmítnut, nabídl váhavě.
Brumbál se smutně usmál. "Vidím, že tu přednášku budu muset ještě několikrát zopakovat. Mám tě rád a starám se o tebe, jak už o nemluvně nebo dospělého. Je to jen to, že hýčkat tě bylo daleko snazší, když si byl dítě. Pokud ovšem, bys mi dovolil…"
Výraz na jeho tváři byl čistě nadějný. Severus se ušklíbl.
"Albusi!"
"Ano, ano, já vím," odmávl to ředitel, "žádný dotek."
Severus polkl. "No - hádám…člověk by si dokázal zvyknout na takové věci. S umírněností. Pokud - myslím…Pokud byste byl ochotný."
Starý kouzelník ho se smíchem vtáhl do objetí předtím, než ho otočil k ložnici a lehce ho popostrčtil.
"Na hodinu nebo dvě si jdi lehnout. Opětovné zestárnutí je unavující proces a s takovým vylekáním jako dnes ráno si potřebuješ trochu odpočinout předtím, než zadupeš mladého pana Pottera do země."
"Moc dupání nebude," zívl Severus, když lezl do postele, "Děkuji, Albusi."
"Není zač, můj chlapče," ředitel, k vzteku jako vždy, kolem něho zastrčil pokrývky a nekonečně kolem něho pobíhal.
Povolil to. Albus měl pravdu - opětovné zestárnutí BYL unavující proces. Nikdy si nevšiml palce, který se posunul nahoru k jeho ústům, když se stočil na bok a usnul.
grid | 15. září 2011 v 21:03 | 
Je vážně sladký....hihi.Skvělý překlad dekuji odvadlas kus práce.